Svědectví

Zde si můžete přečíst svědectví lidí, kteří za uvězněnými zvířaty byli

Tak moc se nudí, že si ke hře vybrali svou mrtvou sestru

Tak moc se nudí, že si ke hře vybrali svou mrtvou sestru

Porodny prasniček jsem znala z fotek i zahraničních videí, měla jsem tedy nějakou představu o tom, jak to uvnitř bude vypadat. Z domova ale nikdy neucítíte smrad, ve kterém tam zvířata žijí a nepocítíte tu příšernou úzkost těch, kteří jsou tam uvězněni.


Když jsem vcházela dovnitř, praštila mě přes nos silná koncentrace čpavku. Je to takový sladkokyselý odér, který nepříjemně štípe v krku. Uvnitř bylo navíc šílené vedro a žádná otevřená okna. Postupovala jsem dál a poprvé je tam na živo spatřila. Klece velké přesně jako je jejich tělo, ani o trochu větší. Prasničky v nich stály na místě nebo seděly, nic jiného jim prostor v kleci nenabízel. Ani jeden krok vpřed či vzad. Některé se pokoušely ležet, ale jejich velké tělo se sotva vešlo do spodních mříží klece, a tak ho měly namačkané mezi tyčemi a nohy jim vyčnívaly ven. U jedné jsem si všimla, jak má rozedřené části těla v místech, kterými se odírá o klec. Na nohách a po bocích měla krvavé rány, každý pohyb v kleci pro ni musel být velmi bolestivý. Ústa měly všechny otevřené dokořán a každou chvíli jako by lapaly po dechu. Představa, že 4 roky, co žijí, dýchají stejně odporný čpavkový smrad, byla strašná.

Nemohla jsem na nich udržet pohled, bála jsem se, že mi v očích uvidí tu hrůzu a bolest, kterou cítím při pohledu na jejich skřípnutá tělíčka. Některé z nich byly posprejované, což je nejen vrchol degradace, ale zároveň také známka toho, že prasničce dochází síly nebo je zraněná a pro chov přestává být ekonomicky výhodná. Nevím, zda mě v tu chvíli bolela víc představa, že se koukám na prasničku, pro kterou si brzo přijede transportní vůz a odveze jí na smrt, a nebo, zda je horší zůstat tady v tom pekle několik dalších měsíců nebo let.

Prasničky uvězněné v klecích měly vedle sebe po jedné straně oddělený úzký pruh další klece, kde pobíhala nebo spala selata. V každé kleci byla mláďata jinak stará, ale počet byl přibližně stejný, pohyboval se kolem 10 selat. Při pohledu na ně bylo vidět, jak jsou to hravá zvířata. Když jsem se k nim přiblížila, nejprve všichni vycouvali, aniž by ze mě spustili pohled. Zvídavě si mě prohlíželi a po chvilce už mi očuchávali ruce a šťouchali do nich. Zamilovala jsem se do nich, na chvilku jsem zapomněla, kde jsem a obdivovala různost projevů každého z nich. Narážení zoufalých matek do klecí kolem mě ale vrátilo do reality. Zvedla jsem se a popošla dál. Minula jsem selátka, která byla špinavá od trusu své mámy, která si bohužel nemůže vybrat, kam se vykálí, všechno jde na jedno místo pod ní.

Došla jsem ke kleci, kde leželo selátko s nateklou nožičkou zbarvenou do zelena a klepalo se. Mám pocit, že jsem u něj byla ve chvíli, kdy pomalu umíralo. Umíralo samo na betonové podlaze zády ke své matce, která se za ním nemůže ani ohlédnout, natož k němu přijít a být s ním. Pohled na klepající se nádhernou růžovou bytost byl zničující. Takových bytostí byla před budovou plná popelnice a zemědělci tomu říkají „přirozený úbytek“ ve skutečnosti je za tím ale bolestivá, někdy i dlouhá smrt mláďat, která by si tak přála blbnout se svou mámou na svobodě.

 

Na konci dlouhé haly byla klec, ve které leželo mrtvé sele a ostatní sourozenci si s ním hráli. Tak moc se tam nudí, že si ke hře vybrali svou mrtvou sestru.


Místo, kde jsem se ten den ocitla, bylo peklem. Prasničky zacyklené v neustálém oplodňování a rození, přičemž je jediným únikem smrt, nebo cesta transportem za smrtí. Selátka, která se odsud sice dostanou, ale jen na jiné místo, které bude stejně špinavé a smradlavé. Míst jako je tohle, je obrovské množství a každé z nich je plné bolesti a utrpení.