Články

Na malou chvíli… Naposled.

Na malou chvíli… Naposled.

„Ale krůtičky jsou přeci kousek odtud.“ Opravdu? Dozvídám se, když si povzdechnu nad tím, že lidé nevědí ani jak se chovají kuřata, natož potom odkud pocházejí krůtí stehna. 

Po získání této informace jsem sedla do auta a vydala se na nedalekou cestu. Když jsem ale projížděla kolem jedné polorozpadlé budovy, všimla jsem si otevřených vrat, v nich jsem zahlédla zvířata. Vystoupila jsem, abych nahlédla dovnitř. To, co jsem tam viděla, mi zasadilo další ránu do již dost poničeného srdce. 

Ta budova byla z poloviny zaplněná telaty přivázanými na řetězech a na druhé straně byly přivázány dospělé krávy, možná jejich mámy? 

Stihla jsem natočit jen první polovinu haly než přišel jejich trýznitel, musela jsem odejít. Ale bylo jasné, že se sem vrátím. 

O 14 dní později jsem se tam na tom místě do jedné z těch chlupatých hnědookých kuliček zamilovala. Byl jiný než všichni ostatní, jeho srst měla jinou barvu, jeho lysina byla do tvaru poloviny srdce a já jsem si v ten moment ještě asi nedovedla představit, jak těžké to bude. 

Jeho jméno bylo 954987. Nestojí lidem za to, aby si lámali hlavu s jeho povahou, s jeho jedinečností, s jeho kaštanovým pohledem plným zvědavosti, smutku i naděje, s jeho touhou udělat alespoň pár kroků bez řetězu, který mu nedovolí ani aby si položil hlavu na zem, když se mu chce spát.

Spát, to je také to jediné, co může dělat. Spát, stát, koukat a jíst. Lidé tomu říkají, že se má dobře, když má co jíst a když má vodu…

 

Protože vím, jak fungují, respektive často nefungují, zaměstnanci Krajské veterinární správy, věděla jsem také, že bez důkazů o utrpení hnou jen prstem, a to jen proto, aby mému oznámení přidělili evidenční číslo. Číslo, pod kterým informaci založí se štítkem odloženo.

Nejen kvůli tomu jsme se tam za další necelý týden po druhé návštěvě vydali znovu. Znovu jsem se s 954987 mazlila, znovu do mě strkal svými jemnými šedivými nozdrami, znovu jsem ho objala.

Ten den jsem tam seděla a v hlavě se mi promítal můj život. Co když si ho odvedu, co když ho zachráním? Co když se vzdám všeho, co jsem dosud budovala a vybuduji domov pro tohohle překrásného býčka? Věděla jsem, že pokud něco neudělám, tak se řetězu zbaví až ve chvíli, kdy jej budou hnát do transportu, jehož cílová destinace bude ulička smrti, kde nadobro vyhasnou jeho nádherné kaštanové oči. V té době… Bude ještě dítě…

Rozhodla jsem se. Udělám to! Zachráním jeho život, nenechám ho odejít ze světa, aniž by poznal, jaké to je, proběhnout se po čerstvé trávě. Nenechám ho uvázaného v té smradlavé budově, aniž by udělal alespoň pár kroků, aniž by jedinkrát v životě poposkočil nebo se jen otočil bez toho, aby ho škrtil ten odporný řetěz.

Odhodlaně jsem vyšla ven, do chladné podzimní noci abych udělala něco, co jsem udělala naposledy na základní škole…

Na zemi ležel spadlý kaštan ve své pichlavé skořápce, která jej chrání před okolním světem. Zdvihla jsem jej a chtěla si jej nechat, aby mi na vždy připomínal den, který měl změnit můj život, den, kdy jsem se rozhodla, pro ty kaštanové oči odejít z hlavního města. 

Když jsem si potom v autě chtěla ten kaštan vyloupnout, zjistila jsem, že tam není jeden, ale že jsou tam tři. Nejsem nijak zvlášť pověrčivá, ale když jdete z rozpadlé páchnoucí stodoly, kde na řetězech trpí desítky uvázaných stejně starých dětí a vy se rozhodnete zachránit jedno jediné prostě jen proto, že se Vám líbí, protože je jiné a proto, že si hrálo s tkaničkou na Vaší botě. A potom, na památku a oslavu toho dne si chcete nechat jeden jediný kaštan, ale on není jeden, ale jsou tři… A jak často bývají tři kaštany v jedné skořápce? Byl to ten kaštan nebo já, kdo rozhodl o osudu 954987? Byl to strach z odpovědnosti za něho? Strach zůstat s ním na jednom místě? Strach z vězení, které za záchranu jeho nevinného pohledu plného naděje hrozí? Nebo to byla skutečně nápověda, která mi měla dát najevo, že když se začnu starat o něj, na další už nebude čas, energie ani finance? Nápověda, která mi zároveň měla každý podzim jeho kratičký život a jeho překrásné oči, tolik podobné těm kaštánkům, už navždy jen připomínat?

 

Další má návštěva proběhla 20. října. Zhruba měsíc poté, kdy jsme toto utrpení nahlásili Krajské veterinární správě. Už jsem nechtěla jít dovnitř, nechtěla jsem už nikdy vidět 954987, protože to tak strašně bolí. Chtěla jsem se jenom podívat, jestli už je z těch řetězů pustili. Jenže když jsem otevřela dveře, slyšela jsem, jak tam uvnitř někdo strašlivě chrčí. Trvalo mi jen chvíli, než jsem přišla na to, co se děje. Jedno malé tele hned naproti mně nemohlo dýchat. Škrtil jí obojek uvázaný kolem krku tak těsně. Jak dlouho už se tam takhle dusila? Povolila jsem jí obojek, zavřela za sebou ty smradlavé dveře a odjela jsem. Ani jsem se na 954987 nepodívala. 

 

Znovu jsme se obrátili na Krajskou veterinární správu, napsali jsme jim o telatech na řetězech, dusícím se mláděti. A já jsem si při příští návštěvě chtěla být jistá, že už tam nebudou, že už 954987 neuvidím, že už mě ten hrůzný pohled nečeká, ale tak nějak v koutku srdce jsem stejně doufala, že ho ještě někdy spatřím. 

Se zatajeným dechem jsem nahlédla dovnitř. Byli tam. Udělala jsem krátké video, a zpoza displeje (bolí to tak míň) jsem odhadovala, že jsou to jiná mláďata. Některá, ta úplně malá měla obojek a ta větší, těm byl vyměňován za řetěz. 

 

Zlobila jsem se na ty, kdo je tam drží, na ty, kdo jí jedí, ale v tu chvíli asi nejvíce na přístup Krajské veterinární správy. Měli od nás všechno. Z jakého důvodu to ještě pořád nevyřešili? 

Jak by se zachovali lidé, kdyby někdo nahlásil, že je někde na řetězu uvázané dítě? Nechali by ho tam tři měsíce uvázané, než by se milostivě dotázali jeho matky, která tak pečlivě zajišťuje jeho bezpečí a dává mu vodu a jídlo, zda se na něho smějí přijít podívat? Protože přesně takhle „jedná” na základě platného zákona česká veterinární správa, jejíž prioritou prý nejsou životy zvířat, ale bezpečnost potravin…

Inteligence zvířat se rovná malým dětem, jejich schopnost citu je totožná, tak jak to, že se tohle v civilizovaném světě může ještě dít? A kde je asi konec mému překrásnému šedivému chlapečkovi, s kaštanovýma očima?

Musela jsem se tam vrátit s novinami abych natočila datum, abychom byli schopni dokázat, že ještě celé 3 měsíce po nahlášení téhle zrůdnosti se nic neděje, že tam stále ještě ta malá bezbranná zvířata stojí, na tom stejném místě i když ani to nám asi nepomůže, ale co jiného můžeme dělat? 

Trvalo mi dva dny, abych se přesvědčila k tomu, abych se tam vrátila znovu. Ten tíživý pocit, že tam 954987 už nebyl, mě tak strašně nutil už tam nikdy nechodit. Sbírala jsem sílu snad odevšad, kde se dalo. Do půl jedné do rána jsem seděla a dívala se na malý svítící betlém vyřezaný ze dřeva, který svítil v mém okně, a přála jsem si jediné, být silná, zvládnout to. Pro ně, ale i pro sebe.

Když jsem se tam vracela, cítila jsem tak strašlivě silnou bolest. Kdo si nikdy nedovolil cítit srdcem, tak zřejmě neví, jaké to je. Možná bych to přirovnala k tomu, když by někdo stál s kladivem u jedné části vašeho těla (v mém případě srdce) a opakovaně, v určitých intervalech do Vás tloukl s měnící se intenzitou. 

Když jsem potom na ta bezmocná těla zase koukala zpoza displeje (bolí to tak méně), nemohla jsem uvěřit svým očím. On tam byl! 954987 tam byl! Jak jsem ho předtím mohla přehlédnout? 

Bez Váhání jsem se za ním rozběhla. Bože byl to nádherný pocit, cítit znovu jeho teplé nozdry, jak do mě strká, on už se mě vůbec nebál! Hladila jsem ho a věděla jsem, že musím jít, hladila jsem ho a věděla jsem, že jen oddaluji další bolest. Jenže já ho mám doopravdy ráda! Jeho hebké chlupy, teď už celé zabalené do jeho vlastních výkalů.  Bože. Vždyť on tady celou tu dobu stojí. Na tomhle jednom kusu betonu, uvázaný tím kusem řetězu, stoupá si, lehá a nic jiného nemůže. Stojí tady na tom místě celé ty dlouhé měsíce. Panebože, jak je tohle možné? 

Další dopis na krajskou veterinární správu, další video a fotodokumentace... Konečně vyšla reportáž v televizi a i lidé mohli vidět, co se tam děje. 

 

Další návštěva, další naděje. Další zjištění, že se nic nezměnilo. Že všichni i přes upozornění médií stojí pořád na těch stejných místech, jen pár z nich zmizelo a nahradili je další. Nedokážu popsat, kolik pocitů jsem v sobě měla, možná jsem i kvůli tomu, už ani necítila tu bolest. 

U zdi se choulilo další malé mládě. Další otrok narozený s předem stanoveným termínem své smrti. Další malé zvíře, které je pro lidi nedůležité, protože chtějí své stejky. 

Na druhé straně té budovy byla přivázaná dospělá kráva. Zdálo se mi, že je zamotaná do řetězu . Šla jsem se podívat a našla jsem vedle ní ležet placentu. 

 

A její dítě? Možná jen pár metrů za jejími zády. Třesoucí se ve tmě té polorozpadlé páchnoucí haly. Ještě se sotva jen drželo na nohou. Bylo to ještě mládě bez čísla. Pro lidi nikdo. Nikdo kdo měl zanedlouho dostat číslo, díky kterému mu bude určen den, kdy ho lidé zastřelí.

Pro mámu, byl vším.

Už se jej ale neměla nikdy dotknout.

Já jsem tam byla, mohla jsem něco udělat, mohla jsem jim dát pár posledních společných minut navíc.

Lidé říkají, že jsou krávy špatné matky, že nemají rády svá telata, tady navíc byly dvě dospělé krávy uvázané tak blízko u sebe, že jsem nedokázala poznat, které z nich placenta patří. Bála jsem se, co se bude dít, když to malé chlupaté vratké stvoření za nimi pustím. 

Doufala jsem, že si svou mámu pozná, že ona pozná jeho a že ta která jeho máma není, nebude agresivní, protože to je to, co jsme se učili ve škole, že krávy jsou velice agresivní. Ještě jsem chvíli váhala, zda jeho máma není ta úplně na druhé straně haly, protože tam strašlivě křičela, když jsem to malé chlupaté stvoření popostrkávala k těm dvěma. Ale říkala jsem si, že si za ní, když tak snad najde cestu... 

Na té druhé straně jsem ale také sundala obojky… Sundala jsem obojek tomu malému chlapečkovi od té zdi.

Naposledy jsem se tam vrátila na konci prosince. Bylo zřejmé, že veterinární správa konala. Některá mláďata z řetězu, včetně 954987 byla zavřená do velkých klecí. Přes mříže jsem se k nim nemohla dostat. Byly naplněny zákonné požadavky platné legislativy České republiky. Namísto řetězu dostali mříže klece. Odvázala jsem řetězy všem kdo tam na nich zbyli.

Už nikdy jsem se tam potom nevrátila. Slovy zákona je vše již v pořádku. A změnit to prý nejde. Každý den cestou do práce jezdím kolem. Stačí odbočit. Jenže bolest v mém srdci je tak veliká, že vím, že bych již neunesla další pohled do těch klecí. Nikdy již nenajdu sílu, jít se tam podívat. Zákony po celém světě tyhle hrůzy chrání a já jsem si jistá, že se to musí změnit, že tohle musíme zastavit. 

Cesta za utrpením krůt mě přivedla na místo, kde trpí jiné bytosti. Na cestě dlouhé sotva pět kilometrů trpí stovky zvířat. V každé vesnici napříč celým světem, jen proto aby se jejich těla stala něčím stejkem a mléko jejich mámy přísadou do nedělního koláče u babičky, který je servírován po polévce z vývaru z kostí. Z kostí čísla 954987. 

 

 

 

Další články