Byla jsem dva metry od malých okýnek a uvnitř začala obrovská panika. Kachny, které tam drželi, byly vyděšené a utíkaly kamkoliv, hlavně co nejdál ode mě. Křičely tak moc, že z toho člověka píchalo u srdce. Byly obrovské a špinavé.
Kachna je vodní pták a ke svému životu vodu potřebuje. Tráví v ní hodně času, myje se v ní, namáčí si do ní potravu, je to zkrátka její přirozené prostředí. Tady byla jen pročůraná sláma, která se nevymění, dokud je neodvezou za smrtí a hala nebude prázdná.
Chodila jsem mezi nimi a jejich bledé nožičky s blánami na plavání se rozbíhaly po podlaze pryč při každém mém pohybu. Musela jsem jít velmi klidně a pomalu, aby se zklidnily. Většina z nich měla bledé nejen nožičky, ale i zobák. Slunce na ně dosáhlo jen škvírami v oknech, a tak se jim nestačily zabarvit. Zahlédla jsem hned několik kachen, které měly zlomenou nohu a špatně chodily. Některé je měly tak vykloubené, že je vláčely podél těla. Byly obrovské. Nedivím se, že jejich nožičky neunesly tu obrovskou a těžkou prsní svalovinu.
Když jsem odcházela, otočila jsem se za nimi. Na druhém konci ohrady byly stále tak vyplašené, jako když jsem přišla. Nevydržela jsem to, rozbrečela jsem se tím nejbolavějším a nejhlasitějším pláčem. Koukala jsem jim do očí, ony mně a já se omlouvala, že je tam nechávám. Že odcházím do bezpečí svého domova a ony zůstávají na tom příšerném místě, kde musí psychicky šílet. Z toho, že si své peří od moči a výkalů nemůžou umýt. Že jim kvůli suchému prostředí praskají blány na nohách. Že jim jejich tlustá těla drtí kosti. Že se nenadechnou čerstvého vzduchu. Že jim paprsky slunce nikdy příjemně neprostoupí jejich tělíčka. Že nikdy nezažijí, jaké to je být ve vodě a plavat...
_large.jpg)
