Články

Stanovisko tvůrců Svědectví k otázce tzv. „lepších“ chovů

Stanovisko tvůrců Svědectví k otázce tzv. „lepších“ chovů

V průběhu natáčení dokumentu jsme  navštívili stovky chovů se zvířaty. Pokládáme za nutné vyjádřit se k otázce, kterou jsme ze strany diváků dostávali nejčastěji. Tato otázka zní v různých modifikacích zhruba takto: 

„Opravdu si myslíte, že neexistují nějaké lepší chovy? Můj známý/moje známá třeba…“

Za tyto tzv. lepší chovy lidé považují obvykle takové chovy, ve kterých se zvířata dostanou na denní světlo a mohou uspokojovat své základní potřeby. Někde mají dokonce jména, na která slyší a často některý náš kamarád  má známého, který by za svá zvířata dýchal a která ho milují.  V takových chovech nejsou zvířata zavřená v těsných, přeplněných a páchnoucích halách bez možnosti dostat se ven jinak než v transportu, jehož cílovou destinací jsou jatka.

Je to lepší? Na první pohled se nabízí jednoduchá odpověď: Ano. Rozhodně je lepší být venku a ležet v trávě, častěji však v bahně, než na betonu ve vlastních výkalech. Na tom se shodneme. Problém nastane až v situaci, kdy se na tyto „lepší“ chovy podíváme detailněji:

Začneme u tzv. domácích chovů. Jedná se o chovy zvířat, která majitelé mají proto, aby je snědli sami, nebo se podělili o jejich těla, mléko, či vejce se svými sousedy a příbuznými. Jedná se o nenápadné králíkárny u rodinných domů, malé romantické kurníky na „drůbež“ na zahradách nebo například prase zavřené ve stodole společně s kozou od sousedů.  

Kromě toho, že tato společenská a citlivá zvířata jsou celý život držena bez jediné kontroly ze strany státní veterinární správy, přemýšleli jste někdy o tom, jak jsou zabíjena?

Zde je několik ukázek z internetové diskuze domácích chovatelů: 

 

Pro založení tzv. domácího chovu nevyžadují české zákony ani minimální znalost péče o zvířata. Chovatelé pouze svůj chov zdarma registrují a jediná povinnost, která se na ně vztahuje je hlášení počtu nově narozených a uhynulých zvířat a dodržování vyhlášky o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat. Kolik je i přes tuto jednoduchou podmínku neregistrovaných chovů v ČR se lze jen domnívat. Kontroly domácích chovů veterinární správou neprobíhají. Jak je v nich ke zvířatům přistupováno a co se děti od dospělých učí o přístupu k slabším, je vidět a slyšet například  v tomto videu.

Naše vlastní zkušenosti z těchto chovů v průběhu natáčení jsou otřesné. V jednom z domácích chovů jsme vytáhli polomrtvé kuře z kýble se šrotem smíchaným s vodou, do kterého skočilo, protože do něj nedosáhlo, aby se mohlo normálně najíst. Dávali jsme ho dohromady celou noc a jsme si jistí, že bez naší pomoci by se utopilo ve vlastním jídle. Chovatelé ho měli pojmenované a moc nám za jeho záchranu děkovali. 

Když v domácím chovu zvíře onemocní, je ponecháno bez pomoci, a to včetně koťat, která jsou zde záměrně množena k lovu myší. Dochází zde k množení mezi kocourem s vlastními koťaty a stejně tak koťaty s matkou, a to i dvakrát ročně. „Majitelé“ tvrdí, že kastrace by pro tato zvířata byla nepřirozeným zásahem do jejich života. 

Kdybyste se na tento chov přijeli podívat, otevřela by se před vámi scéna, kterou znáte z českých pohádek. Kachny plující se svými kachňaty na krásném rybníčku, slepice spokojeně hrabající v čerstvé trávě a roztomilá koťata šplhající po stromech. Chovatelé jsou přesvědčeni, že se u nich zvířata mají nádherně a jejich těla do mrazáku dávají až poté, co jim krční tepnu prořízne někdo jiný.

Další domácí chovy můžete ve Svědectví vidět sami. Ze zpětné vazby víme, že diváci mají pocit, že jsme záměrně vybrali „ty nejhorší“. Opak je však pravdou. Vybírali jsme chovy, kde se majitelé sami chtěli svou „prací“ pochlubit a byli na ni náležitě pyšní.

Další z chovů, považovaných za „lepší“ jsou ztv. malochovy. To jsou chovy, kde chovatelé kromě chovu zvířat mají ještě další práci a chovem zvířat si přivydělávají. Často jde však o nemalé částky. Už z charakteru časové náročnosti péče o zvířata vyplývají problémy. Málo času, touha po výdělku a nároky zvířat nejsou rozhodně příslibem ničeho „lepšího“ pro zvířata, která se do těchto chovů rodí.

Ze dvou takových chovů jsme v průběhu natáčení museli zachránit zvířata. Jednou to bylo kvůli neléčené oční infekci, která se rozšířila až do mozku slepice a podruhé proto, že byla slepice příliš malá a majitel ji tak chtěl hodit prasatům, aby mu nevznikaly zbytečné náklady na krmivo. V tom samém malochovu nám majitel popsal zabíjení králíků, které probíhá tak, že králíka pověsí za zadní nohy na železný věšák na prádlo, udeří mu tyčí do zátylku a podřízne krk.

Další chovy, které jsou českou společností považovány za lepší, jsou takové, ve kterých si spotřebitelé za domnělé lepší podmínky zvířat připlatí někdy i šestinásobek obvyklé ceny.

Tyto farmy jsou známé pod pojmy „bio“ nebo „ekologické“. Rozdíl mezi těmito chovy a velkochovy je v tom, že jsou zvířata krmena z vlastní ekologické produkce, v případě nedostatku dostávají kvalitní certifikované plodiny z jiných ekologických farem a je zde zakázána jakákoli genová manipulace nebo používání hormonů a antibiotik. Záběry z této farmy uvidíte ve Svědectví mimo jiné v části chovu koz, kde je záběr na zubožené kozly belhající mezi kozami.

Další značka, za kterou si lidé také rádi připlácejí, je tzv. rodinná farma. Následující snímek obrazovky pochází z webu stejné farmy, jako jako fotka a záběry králíků níže. Rodinná firma však skutečně je. Naproti hale ze které záběry pocházejí, stojí rodinný dům jejích majitelů.

 

 

Poslední pojem velmi dobře známý v české společnosti je tzv. farmářský produkt. To je označení pro farmáře, kteří prodávají těla zvířat a produkty pocházející z jejich zneužívání přímo ze své farmy koncovým zákazníkům. Takové farmářské kuře můžete ve Svědectví vidět ležet na zádech neschopné se obrátit zpět. Tento pojem opět pro zvířata neznamená vůbec nic a pro zákazníky pouze vyšší cenu, kterou vykoupí  své špatné svědomí.

Na závěr bychom se ještě zastavili u jednoho z častých návrhů na řešení, kterým je zrušení velkochovů a chov zvířat pouze na malých ekologických farmách. Zní to hezky, avšak přesunout zvířata do ekologických chovů by při současném počtu vězněných zvířat nebylo nic jiného než ekologická katastrofa. Prostory pro zvířata by se totiž musely mnohonásobně zvětšit a příjem krmiva mnohonásobně zvýšit, což není v žádném případě možné, jelikož už nyní zabírají zemědělské plochy 50 % celosvětově obdělávatelného povrchu Země (druhá polovina jsou lesy, křoviny, jezera a řeky). 

Je možné věřit líbivým avšak lživým sloganům a omlouvat si tím své obavy, svou chuť a své pohodlí, ale reálně to pro zvířata opravdu neznamená vůbec nic.

A i kdyby v domácích chovech, na bio farmách, malých, rodinných farmách nebo v takzvaných volných chovech byla zvířata snad i na chvíli šťastná, vždy je lidé chovají primárně pro své vlastní obohacení. V České republice je velmi málo veterinárních lékařů, kteří se věnují například léčbě slepic, králíků, krůt či kachen a pokud ano, léčba těchto zvířat se stejně jako u psů a koček šplhá do desítek tisíc korun, neznáme tak ani jednoho farmáře, který by tuto péči zvířatům poskytl. S poskytováním nákladné péče jsme se setkali  pouze u krav zneužívaných kvůli svému mateřskému mléku -  vzhledem k tomu, jak velké množství mléka z nich lidé dokáží vysát, se to farmářům někdy vyplatí (často však i zde pouze u některých zvířat). V chovech krav bylo navíc odhaleno již tolik krutosti, že se o jejich etické stránce snad už ani nedá diskutovat.

Není jiná cesta, jak se přestat na utrpení zvířat podílet, než přechod na veganství . Hledali jsme ji dlouho. Nikdo z nás si neřekl, chci být vegan/ka, protože je to zábavné, všichni jsme se jimi stali, protože jsme pochopili, že zneužívat zvířata „lépe“ prostě není možné.

 

Další články