Svědectví pachu krve

Představa, že jednoho dne navštívím tohle místo, mně doháněla k velké úzkosti. Jen při pouhé myšlence na to, že bych mohl být tak blízko smrti, se mi motala hlava a sevřelo srdce. Zároveň jsem věděl, že bych před tím neměl zavírat oči a to utrpení, které tam ta zvířata zažívají, předat dál. Svědectví pachu krve, smrti, bolesti a křiku nevinných bytostí.

Poprvé uvnitř pekla. Bylo to silnější než mé představy. Tělo nebylo daleko od omdlení a mozek jel na autopilota. Nefungoval, jak by měl, naštěstí. Vše, co jsem tam viděl mi docházelo až mnohem později.

Byl tam nepříjemný chlad, opar a mrtvolná atmosféra. První oběť, kterou jsem spatřil, jakmile jsem vešel do prostor tohoto odporného místa, bylo malé selátko, které právě rozřezávali motorovou pilou a vypadávaly z něj vnitřnosti. Už to mělo za sebou, ale v železné ohradě čekali další, větší, kteří následovali. Měli vykulené oči, byli zmatení, neklidní. Před chvíli viděli, jak zabili jejich kamarády. A za okamžik zabijí každého z nich. Jejich krev stékala do klece, kterou vystresovaná prasata olizovala.

Mezitím motorová pila nepřestávala vydávat děsivý zvuk a rozřezávala další a další již bezvládná těla, kdy pouhou vzpomínkou na jejich životy bude jen úhledně zabalený balíček v supermarketu.

Za chvíli přijdou na řadu ti, s kterými jsem navázal oční kontakt. Měli nádherné lidské pohledy plné strachu a prosby o pomoc. Těžce se mi dýchá, má kůže i obličej hoří, i když vím, že mě se nemůže nic stát. Byl jsem zoufalý, nemohl jsem jim nijak pomoci a jen přihlížet. Díváš se jim do očí a víš, že za chvíli zemřou. I oni to ví. Bylo to moc bolestivé a stále je.

Najednou jednomu po druhém sevřeli hlavu do elektrických kleští, které do nich vpálí dávku proudu, která je má omráčit. Třepou se v krvi předchozích bytostí a každému z nich je podříznuto hrdlo. Jejich krev stéká do odpadu, a jejich duše pomalu opouští jejich těla. Okolo nohy je jim uvázán řetěz, za který se pověsí na rampu a čekají až vykrvácí. Pak je spaří ve vařící lázni, rozřežou a pomalu se z nich stává to, čemu většinová společnost říká „vepřové“, „maso“ nebo „jídlo“.

Tohle provádí moderní společnost zvířatům. Děje se to kvůli lidem v našem okolí, lidem, které potkáváme na ulicích. Lidé, kteří se usmívají, když konzumují jejich těla. Ale nad utrpením, které předcházelo tomu, než se jejich „maso“ dostalo na stůl, už nepřemýšlí.