Vyjádření tvůrců Svědectví k pořadu Nedej se. Před časem oslovil naší partnerskou organizaci Zvířata nejíme, pan Slunéčko z pořadu Nedej se. Tento pořad spadá pod Českou televizi a my jsme byli rádi, že budeme moci mluvit za zvířata pro široký okruh diváků, kterým Česká televize disponuje. S napětím jsme očekávali vydání dílu Žeru maso i když jsme nevěděli, co nás čeká, ani jak pořad pro zvířata vyzní.

V průběhu natáčení dokumentu jsme  navštívili stovky chovů se zvířaty. Pokládáme za nutné vyjádřit se k otázce, kterou jsme ze strany diváků dostávali nejčastěji. Tato otázka zní v různých modifikacích zhruba takto: 

Svědectví je nový český dokumentární film o životě zvířat v českých chovech. V listopadu proběhla premiéra a další projekce napříč Českou republikou, které i přes přísná epidemiologická opatření navštívilo přes 1300 diváků.  Reakce na film jsou bouřlivé. Hodnocení na ČSFD se drží na 86 %.

V předvečer státního svátku Boje za svobodu a demokracii jsme v Českých Budějovicích bojovali za svobodu těch, kdo ji ještě zdaleka nevyhráli. Nástrojem nám byl nový dokumentární film Svědectví. 

„Ale krůtičky jsou přeci kousek odtud.“ Opravdu? Dozvídám se, když si povzdechnu nad tím, že lidé nevědí ani jak se chovají kuřata, natož potom odkud pocházejí krůtí stehna. 

Byla jsem dva metry od malých okýnek a uvnitř začala obrovská panika. Kachny, které tam drželi, byly vyděšené a utíkaly kamkoliv, hlavně co nejdál ode mě. Křičely tak moc, že z toho člověka píchalo u srdce. Byly obrovské a špinavé.

Představa, že jednoho dne navštívím tohle místo, mně doháněla k velké úzkosti. Jen při pouhé myšlence na to, že bych mohl být tak blízko smrti, se mi motala hlava a sevřelo srdce. Zároveň jsem věděl, že bych před tím neměl zavírat oči a to utrpení, které tam ta zvířata zažívají, předat dál. Svědectví pachu krve, smrti, bolesti a křiku nevinných bytostí.

Je nádherný podzimní den, sluníčko vykresluje snad všechny barvy světa v pestře zabarveném listí. Tento krásný podzimní den narušuje těžký vzduch, vycházející z areálu, u kterého právě parkuji. Kolem mě projíždějí cyklisté, užívající si jeden z posledních teplých dní před zimou.

Porodny prasniček jsem znala z fotek i zahraničních videí, měla jsem tedy nějakou představu o tom, jak to uvnitř bude vypadat. Z domova ale nikdy neucítíte smrad, ve kterém tam zvířata žijí a nepocítíte tu příšernou úzkost těch, kteří jsou tam uvězněni.

Každý nádech mě stál spoustu energie a všechna ta bezmoc mě táhla k zemi, jako kdybych měla nohy přikované k té ohavné a špinavé podlaze, na které ony stráví celý svůj život. Silný zápach. Srdce mi tlouklo jako o závod. Nemůžu zapomenout a přimět svoji hlavu myslet na žádné další pocity toho okamžiku. Stejné myšlenky, stejný scénář, stejný závěr.