Peklo na Zemi

Každý nádech mě stál spoustu energie a všechna ta bezmoc mě táhla k zemi, jako kdybych měla nohy přikované k té ohavné a špinavé podlaze, na které ony stráví celý svůj život. Silný zápach. Srdce mi tlouklo jako o závod. Nemůžu zapomenout a přimět svoji hlavu myslet na žádné další pocity toho okamžiku. Stejné myšlenky, stejný scénář, stejný závěr.

Já jsem do toho pekla vstoupila dobrovolně a měla jsem možnost odejít, ale jim nikdo na výběr nedal.

Byla tma. Ticho. Prodírali jsme se hustým křovím a po chvilce plížení jsme uviděli poměrně nízkou halu, natřenou na bílo. Ve vteřině se ticho přeměnilo na hluk, který už jsem moc dobře poznávala. Přes hlučnost větráků se po chvilce trpělivosti a vyšší pozornosti dralo naléhavé volání o pomoc. Udělala jsem nejistý krok kupředu. Potom ještě jeden. Najednou jsem tomu peklu byla blíž a po pocitu nervozity už nebyla ani stopa. Bez zaváhání jsme se rozběhli k poměrně nízkým dřevěným dvířkům, které nebyly nijak zajištěné, jen ledabyle přivřené. Už si nevzpomenu, kdo z nás vzal za železné kování dveří jako první - ale od toho momentu každý věděl, proč tam jsme a podle toho jsme také jednali. 

Přímo ze dveří vedlo do budovy asi osm velmi nestabilně působících schodů. Byly úzké a pokryté silnou vrstvou trusu. Vedle schodů byla rampa na vývoz trusu. Tenhle prostor byl velký asi 3x3m. Očima jsme sledovali rampu, která vedla velkou dírou ve zdi hluboko do budovy, odkud šlo světlo a také hlasitý nářek všech uvnitř uvězněných bytostí. Byla noc, ale zevnitř bych to díky ostrému světlu zářivek nebyla schopna poznat. 

Přísahala bych, že všechny slepičky v ten moment cítily naší přítomnost stejně tak, jako jsme cítili my tu jejich. 

Najednou na mě zíralo několik tisíc párů očí. Všemi jejich dostupnými prostředky mě prosily o pomoc. Vnímala jsem jakousi tíhu a tlak zodpovědnosti za jejich životy. Dírou ve zdi mě sledovaly kamkoliv jsem se pohnula. Nepopsatelné utrpení naskládané ve třech řadách nad sebou. Bez možnosti většího pohybu.
Při bližším pohledu jsem viděla křehké duše svíjející se v křeči. Několik jich bylo již mrtvých a mě hlavou probleskla myšlenka, zda pro ně smrt nebyla spíše vysvobozením? Vysvobozením od nekonečného vykořisťování, ke kterému byly v tomhle pekle bez oken a daleko od očí veřejnosti donuceny člověkem.