Svědectví

Zde si můžete přečíst svědectví lidí, kteří za uvězněnými zvířaty byli

Na malou chvíli… Naposled.

Na malou chvíli… Naposled.

„Ale krůtičky jsou přeci kousek odtud.“ Opravdu? Dozvídám se, když si povzdechnu nad tím, že lidé nevědí ani jak se chovají kuřata, natož potom odkud pocházejí krůtí stehna. 

Po získání této informace jsem sedla do auta a vydala se na nedalekou cestu. Když jsem ale projížděla kolem jedné polorozpadlé budovy, všimla jsem si otevřených vrat, v nich jsem zahlédla tělíčka zvířat. Vystoupila jsem, abych nahlédla dovnitř. To, co jsem tam viděla, mi zasadilo další ránu do již dost poničeného srdce. 

Ta budova byla z poloviny zaplněná přivázanými telátky a z druhé poloviny přivázanými kravičkami. Bylo to, jako bych se vrátila o několik let zpět. Kravičky na řetězech už přeci dnes být nemohou. 

Stihla jsem natočit jen první polovinu s telátky a přišel jejich trýznitel, musela jsem odejít. Ale bylo jasné, že se sem musím vrátit. 

O 14 dní později jsem se tam na tom místě znovu zamilovala. Byl jiný než všichni ostatní, jeho srst měla nepopsatelně jinou barvu, než byla barva ostatních telátek. Jeho lysinka byla do tvaru poloviny srdíčka a já jsem cítila, že tohle bude zase těžké. 

Jeho jméno bylo 954987. Nestojí lidem za to, aby si lámali hlavu s jeho povahou, s jeho jedinečností, s jeho kaštanovým pohledem plným zvědavosti, smutku i naděje, s jeho touhou udělat alespoň pár kroků bez řetězu, který mu nedovolí ani aby si položil hlavičku na zem, když se mu chce spát.

Spát, to je také to jediné, co může dělat. Spát, stát a koukat a jíst. Lidé tomu říkají, že se má dobře, když má co jíst a když má vodu…

 

Protože vím, jak fungují, respektive často nefungují, zaměstnanci Krajské veterinární správy, věděla jsem také, že bez důkazů o utrpení hnou jen prstem, a to jen proto, aby mému oznámení přidělili evidenční číslo. Číslo, pod kterým informaci založí se štítkem odloženo.

Nejen kvůli tomu jsme se tam za další necelý týden po druhé návštěvě vydali znovu. Znovu jsem se s 954987 mazlila, znovu do mě strkal svým jemným šedivým čumáčkem, znovu jsem ho objala. Ten den jsem tam seděla a v hlavě se mi promítal můj život. Co když si ho odvedu, co když ho zachráním? Co když se vzdám všeho, co jsem dosud budovala a vybuduji domov pro tohohle překrásného chlapečka? Věděla jsem, že pokud něco neudělám, tak se řetězu zbaví až ve chvíli, kdy jej budou hnát do transportu, jehož cílová destinace bude ulička smrti, kde nadobro vyhasnou jeho nádherné kaštánkové oči. V té době… Bude ještě dítě…

Rozhodla jsem se. Udělám to! Zachráním jeho život, nenechám ho odejít ze světa, aniž by poznal, jaké to je, proběhnout se po čerstvé trávě. Nenechám ho uvázaného v té smradlavé budově, aniž by udělal alespoň pár kroků, aniž by jedinkrát v životě poposkočil nebo se jen otočil bez toho, aby ho škrtil ten odporný řetěz.

Odhodlaně jsem vyšla ven, do chladné podzimní noci abych udělala něco, co jsem udělala naposledy na základní škole…

Na zemi ležel spadlý kaštan ve své pichlavé skořápce, která jej chrání před okolním světem. Zdvihla jsem jej a chtěla si jej nechat, aby mi na vždy připomínal den, který měl změnit můj život, den, kdy jsem se rozhodla, pro ty kaštanové oči odejít z hlavního města. 

Když jsem si potom v autě chtěla ten kaštan vyloupnout, zjistila jsem, že tam není jeden, ale že jsou tam tři. Nejsem nijak zvlášť pověrčivá, ale když jdete z rozpadlé páchnoucí stodoly, kde na řetězech trpí desítky uvázaných stejně starých dětí a vy se rozhodnete zachránit jedno jediné prostě jen proto, že se Vám líbí a proto, že si hrálo s tkaničkou na Vaší botě. A potom, na památku a oslavu toho dne si chcete nechat jeden jediný kaštan, ale on není jeden, ale jsou tři… A jak často bývají tři kaštany v jedné skořápce? Byl to ten kaštan nebo já, kdo rozhodl o osudu 954987? Byl to strach z odpovědnosti za něho? Strach zůstat s ním na jednom místě? Strach z vězení, které za záchranu jeho nevinného pohledu plného naděje hrozí? Nebo to byla skutečně nápověda, která mi měla dát najevo, že když se začnu starat o něj, na další už nebude čas, energie ani finance? Nápověda, která mi zároveň měla každý podzim jeho kratičký život a jeho překrásné oči, tolik podobné těm kaštánkům, už navždy jen připomínat?

 

Další má návštěva proběhla 20. října. Zhruba měsíc poté, kdy jsme toto utrpení nahlásili Krajské veterinární správě. Už jsem nechtěla jít dovnitř, nechtěla jsem už nikdy vidět 954987, protože to tak zasraně bolí. Chtěla jsem se jenom podívat, jestli už je z těch zkurvených řetězů pustili. Jenže když jsem otevřela dveře, slyšela jsem, jak tam uvnitř někdo strašlivě chrčí. Trvalo mi jen chvíli, než jsem přišla na to, co se děje. Jedna malinká holčička hned naproti mně již moc narostla a její trýznitelé se neobtěžovali s tím, aby jí povolili obojek. Přiskočila jsem za ní a povolila jsem jí ho o celé dvě dírky a stále jí byl jen tak akorát. Jak dlouho už se tam takhle dusila? 

 

Znovu jsme se obrátili na Krajskou veterinární správu, napsali jsme jim o dusící se holčičce a já jsem si nechtěla být jistá, že už tam nebudou, že už 954987 neuvidím, ale tak nějak v koutku srdce jsem doufala, že už mě ten zrůdný pohled dětí v řetězech nečeká…

Srdce mě tížilo jako ten největší balvan. Nepředstavovala jsem si co tam uvidím, ve skrytu duše jsem prostě ale doufala, že ta barabizna polorozpadlá bude konečně prázdná, a to i za tu cenu, že 954987 bude třeba mrtvý…

Jen se zatajeným dechem jsem nahlédla dovnitř. Byli tam. Udělala jsem krátké video, a zpoza displeje jsem odhadovala, že to jsou jiná telátka a že tam 954987 není. To byla ta nejhorší varianta. Děti stále v řetězech, ale jiné a… 954987…?

Udělala jsem, co jsem potřebovala, zkontrolovala jsem, že se na to Krajská veterinární správa asi zase vysrala. V rohu u zdi jsem si všimla další malé osamocené hromádky chlupů, která tam byla zase uvázaná úplně sama. Ale byla to jiná než tenkrát, tím jsem si naprosto jistá, protože tenkrát ta malá byla stejně maličká, bylo jí určitě sotva pár dní, možná hodin, to člověk pozná z toho, jak se sotva drží na nohou, z jejich křehkosti, taková telátka jsou opravdu maličká. A tahle maličkatá, ta také dostávají obojek a ta větší, jako je například 954987, tak těm je potom vyměněn za řetěz. Jenže teď jsem neměla na to, abych šla blíž, tentokrát ne. Tahle fotka je z návštěvy předtím. 

 

Zlobila jsem se na ty, kdo ji tam drží, na ty, kdo jí jedí, ale v tuhle chvíli asi nejvíce na přístup Krajské veterinární správy. Měli od nás všechno. Z jakého důvodu to ještě pořád nevyřešili? 

Řešili by to takhle pomalu i kdyby se někde dusili psi? Jak by se zachovali, kdyby někdo nahlásil, že je někde na řetězu uvázané dítě? Nechali by ho tam tři měsíce uvázané, než by se milostivě dotázali jeho matky, která tak pečlivě zajišťuje jeho bezpečí, zda se na něho smějí přijít podívat? Protože přesně takhle „jedná” na základě platného zákona Česká veterinární správa, jejíž prioritou prý nejsou životy zvířat, ale bezpečnost potravin…

Inteligence zvířat se rovná malým dětem, jejich schopnost citu je totožná, tak jak to, že se tohle v civilizovaném světě může ještě dít? A kde je asi konec mému překrásnému šedivému chlapečkovi, s kaštánkovýma očima?

Musela jsem se tam vrátit s novinami abych natočila datum, abychom byli schopni dokázat, že ještě celé 3 měsíce po nahlášení téhle zrůdnosti se nic neděje, že tam stále ještě ta malá bezbranná zvířata stojí, na tom stejném místě i když ani to nám asi nepomůže, ale co jiného můžeme dělat? 

Trvalo mi dva dny, než jsem se tam odvážila znovu, ten tíživý pocit, že tam 954987 už nebyl, mě tak strašně tlačil zpět, sbírala jsem sílu snad odevšad, kde se dalo. Do půl jedné do rána jsem seděla a dívala se na malý svítící betlémek vyřezaný ze dřeva, který svítil v mém okně, a přála jsem si jediné, být silná, zvládnout to, pro ně, ale i pro sebe.

Když jsem se tam vracela, cítila jsem tak strašlivě silnou bolest. Kdo si nikdy nedovolil cítit srdcem, tak zřejmě neví, jaké to je. Možná bych to přirovnala k tomu, když by někdo stál s kladivem u jedné části vašeho těla (v mém případě srdce) a opakovaně, v určitých intervalech do Vás tloukl s měnící se intenzitou. 

Když jsem potom na ta bezmocná tělíčka zase koukala zpoza displeje (bolí to tak méně), nemohla jsem uvěřit svým očím. On tam byl! 954987 tam byl! Jak jsem ho předtím mohla přehlédnout? 

Bez Váhání jsem se za ním rozběhla. Bože byl to nádherný pocit, cítit znovu jeho teplý čumáček, jak do mě strká, on už se mě vůbec nebál! Hladila jsem ho a věděla jsem, že musím jít, hladila jsem ho a věděla jsem, že jen oddaluji další bolest. Jenže já ho mám doopravdy ráda! Jeho hebké chloupky, teď už o tolik špinavější než předtím. Bože. Vždyť on tady celou tu dobu stojí. Na tomhle jednom kusu betonu, uvázaný tím kusem řetězu, stoupá si a lehá, do vlastních výkalů, které má po celém svém tělíčku. Stojí tady na tom místě celé ty dlouhé měsíce. Panebože, jak je tohle možné? 

 

Nedokážu popsat, kolik pocitů jsem v sobě měla, možná jsem v té chvíli, kdy jsem zblízka spatřila další oběť „místních farmářů”... ani nic necítila... 

Byl zase tak maličkatý… Úplně jako předtím ta holčička.. 

 

Když to píšu, pořád to nechápu, když tam byla ta malá holčička, už to bylo pěknou dobu po nahlášení. Jak to, že na tom úplně stejném místě teď trpí další?! 

Už jsem pochopila, proč jsem si tehdy nevšimla, že tam 954987 stále byl. U zdi jsem totiž viděla toho drobečka. A protože u té zdi při mé předchozí návštěvě už nikdo nebyl, myslela jsem si, že je vyměnili všechny… 

Na druhé straně koukala dospělá kravička a zdála se mi nějak zvláštně omotaná řetězem kolem hlavy, tak jsem se vydala za ní. 

To, co leželo vedle ní, ještě bylo možná teplé... 

 

A její dítě? Možná jen pár metrů za jejími zády. Třesoucí se ve tmě té polorozpadlé páchnoucí haly. Ještě se sotva jen drželo na nohou, hádala bych, že to bylo skutečně před maličkou chviličkou, kdy se poprvé postavilo. Bylo to ještě mláďátko bez čísla. Pro lidi bylo ještě nikdo. 

Pro svou mámu, bylo vším.

Už se jej ale neměla nikdy dotknout, už nikdy neměla cítit jeho teplé tělíčko, už nikdy jej neměla očichat ani olíznout. 

Já jsem tam ale byla, mohla jsem to změnit, alespoň na malou chvilku, mohla jsem jim dát pár posledních společných minut.

Lidé říkají, že jsou krávy špatné matky, že nemají rády svá telátka, tady navíc byly dvě dospělé kravičky uvázané tak blízko u sebe, že jsem nedokázala poznat, které z nich placenta patří. Bála jsem se, co se bude dít, když to malé chlupaté vratké stvoření za nimi pustím, ale cítila jsem, že to musím udělat. 

Odepnout obojek mi trvalo jen pár vteřin, jenže ten maličký vůbec nemohl pochopit, že už jej ten řetěz nedrží. Podlaha byla navíc tolik kluzká, že ten drobeček, který stál na nohách teprve takovou chviličku, nedokázal za maminkou jít. Vzala jsem ho tedy do náručí a k těm kravičkám jsem mu pomohla, doufala jsem, že si svou maminku pozná, že maminka pozná jeho a že ta druhá kravička nebude agresivní. Ještě jsem chvíli váhala, zda jeho maminka není ta úplně na druhé straně haly, protože ta na mě tak strašlivě zle bučela, když jsem to malé chlupaté stvoření popostrkávala k těm dvěma. Ale říkala jsem si, že si za ní když tak snad najde cestu... 

Jak to bylo celé a jak ty dvě dospělé kravičky na to malé chlupaté stvořeníčko reagovaly, možná uvidíte v připravovaném dokumentu Svědectví.

Na té druhé straně jsem ale také sundala obojek… Sundala jsem obojek tomu malému chlapečkovi od té zdi, tomu, kvůli kterému jsem předtím přehlédla 954987.

Jeho radostné výskoky, jeho škobrtání po kluzké podlaze, malý roztomilý pád, to, jak rychle se zvednul a zase utíkal, jak k ní přiběhl a hned věděl co hledá, jak se na něj podívala, ale hlavně, hlavně! Ten její pohled, patřící mě, když jsem už odcházela, ten pohled, ze kterého úplně zmizel strach, ten pohled, ve kterém jsem možná viděla, možná chtěla vidět projev vděčnosti, ale každopádně pohled, díky kterému jsem si všimla toho malého vrtícího ocásku, který patřil tomu chlapečkovi, který už neznal nic jiného než teplé vemínko své maminky… Alespoň ještě jednou, naposled, na malou chvíli…



Cesta za utrpením krůt mě přivedla na místo, kde trpí jiné bytosti. Na cestě dlouhé sotva pět kilometrů jsem měla vidět trpět „jen” tisíce krůtiček, namísto toho jsem cestou našla toto peklo a za ním ještě jedno další. 

Za krůtičkami jsem se nakonec také dostala, ani na ně jsem nezapomněla, jejich utrpení je však již mnohem lépe skryto...

 

Dokument svědectví ukáže ale nejen utrpení za těmito zdmi a vysokými ploty. Uvidíte v něm možná i videa malých okamžiků štěstí. Videa, kdy se na malou chvíli… Naposled. Přitulila mláďátka ke svým maminkám, ke kterým tolik patří...

 

Další svědectví